České ocelářství v minulosti

Nejprve uveďme v zájmu spojitosti pohledu základní charakteristiku vývoje hutnictví v bývalé ČSFR za uplynulá dvě desetiletí, tj. za období zhruba od sedmdesátých let. Do té doby byl v poválečném Československu hutní průmysl rozvíjen především objemově, což bylo realizováno výstavbou jednoho hutního kombinátu na Moravě - dnes akciové společnosti Nová huť, jednoho hutního kombinátu na Slovensku - dnes akciová společnost Východoslovenské železárny. Dále byl na jižní Moravě vybudován podnik na výrobu trubek - dnes akciová společnost Železárny Veselí a na Slovensku podnik na výrobu ferroslitin - dnes akciová společnost Oravské ferroslitinářské závody. Postupně byla budována síť velkoobchodního prodeje hutního materiálu, kde tehdejší závody jsou dnes samostatné podniky, zastřešené akciovou společností Ferona.

 

Systém direktivního plánovitého řízení a jeho výkonný orgán Státní plánovací komise velmi dlouho zakládaly rozvoj hutnictví na trvalém růstu objemu výroby oceli, takže některé úvahy vedly k cílovým představám roční výroby oceli nad 25 mil. t. Na rozdíl od hutnictví západní Evropy, která musela reagovat na energetickou krizi sedmdesátých let tím, že postupně, ale trvale měnila strukturu hospodářství rozvojem méně palivoenergeticky náročných výrob, hutnictví v ČSFR na tento šok reagovalo jen momentálním útlumem své výroby, takže až v r. 1989 bylo dosaženo zlomu v objemu výroby, přičemž bylo dosaženo 15,5 mil. t výroby oceli. Ani období tzv. přestavby hospodářského mechanizmu ještě před rokem 1989 nedokázalo hutní výrobu omezit. K tomu došlo až po bezprostřední konfrontaci s tržní ekonomikou a v samotném hutnictví se to zcela jednoznačně projevilo až od poloviny roku 1991. Za extenzívní rozvoj a jeho formu realizace zaplatilo hutnictví daň, kterou lze charakterizovat takto: Při budování dalších výrobních kapacit rozšiřujících objem výroby byla zanedbána modernizace původních zařízení včetně technologické inovace. Vedle moderních výrob tu proto stály také zastaralé technologie a jí odpovídající parametry výroby. Tak např. nízký podíl kontinuálně odlévané oceli a výroba surového železa z hůře zpracovatelných železných rud z bývalého SSSR byly příčinami nižšího využití kovu a vyšší palivoenergetické náročnosti. Ve výrobě trubek byl velký podíl bezešvých, ve výrobě oceli přežíval dlouho siemens martinský proces. Předimenzované výrobě chyběl rozsah progresívní technologie a techniky odpovídající úrovni v zahraničí. Přesto ocelářství disponovalo i moderními výrobami, takže stav zastaralosti nelze vztahovat na celé hutnictví, resp. zevšeobecňovat. Vůbec o tom nelze hovořit směrem ke kvalifikaci zaměstnanců v hutnictví, která je velmi dobrá. Zaostání za předními hutnickými zeměmi jsme v některých parametrech hodnotili na časový úsek 20 let. Omezování výroby cestou likvidace zastaralých technologií již samo o sobě tento stav zlepšovalo a situace se samozřejmě dále mění realizací restrukturalizace.

 

Zcela obecně bylo možno situaci hutnictví v ČSFR hodnotit tak, že bylo kapacitně předimenzováno, v oblasti prvovýroby příliš orientováno na výrobu surového železa ze všeobecně metalurgicky hůře zpracovatelných rud původu ze zemí bývalého SSSR. Pracovalo zatím s menším podílem progresívních technologií výroby a odlévání oceli, potřebovalo také investovat do finality a kvality. Při kapacitě výroby oceli cca 16 mil. t bylo v r. 1991 vyrobeno 12.1 mil. t oceli při podílu výroby oceli kyslíkovými procesy 79 % (v kyslíkových konvertorech 52,8 %) a při podílu kontinuálně odlité oceli 17 %. Vysoký byl podíl výroby bezešvých trubek. Pracovalo s vyšší palivoenergetickou náročností a s nižší produktivitou práce než ve vyspělých zemích. Hodnocení produktivity práce a celková ekonomická efektivnost byly však v porovnání se zahraničím značně zkresleny začleněním řady obslužných a servisních činností vč. provozování zařízení tzv. společenské spotřeby.

Ocelářská unie > Ocelářství > Situace v letech > České ocelářství v minulosti