Ocel a ocelářství na prahu 21. století

Ocel a ocelářství na prahu 21. století

V terminologii hospodářských kategorií vystupuje výroba oceli dodnes jako odvětví prvovýroby či těžkého průmyslu. Hmotnost oceli je sice vysoká, zdokonalování kvalitativních parametrů však při jejím zpracování do navazujících výrobků vede ke stále lehčím provedením a škála zhodnocení sortimentu výroby končí v současné době úrovní hi-tech na 500 násobku ceny běžné komerční oceli. Ocel vstoupí bezpochybně i do 21. století jako nejvýznamnější a nejvšestranněji použitelný materiál.

 

Je možno říci, že kde je pokrok, je vyráběna a používána ocel ve své široké výrobkové a jakostní škále a tam kde ji ještě nevyrábějí, je přesto jako nezbytná používána a je snaha její výrobu zavést. Je to právě neobyčejná a trvalá vrozená inovativní schopnost oceli v podobě jejího nevyčerpatelného bohatství potencionálu vývoje výrobků, technologií a také komerční obslužnosti, která umožňuje oceli nejen si své posice jednoho z nejzákladnějších materiálů udržet, ale i prosazovat stále nové sféry využitelnosti. O vlastní využití tohoto potencionálu se však musí zasadit managementy ocelářství, výzkum, vývoj a také organizace typu hospodářského odvětvového svazu.

 

Ještě než uvedeme základní informaci o současné situaci ocelářství v České republice a její předpokládaný vývoj, uveďme několik dnes již celosvětově standardních parametrů formování image ocelářství v závěru tohoto tisíciletí a trendy jeho vývoje v 21. století.

 

Přestože je ocel jedním z nejmasovějších výrobků, je koncentrace řízení a ovládání její výroby ve srovnání s jinými obory, např. s výrobou hliníku, automobilů, chemie podstatně menší. Má to víceméně historické kořeny, neboť prakticky celosvětově bylo ocelářství dlouhou dobu budováno z hlediska materiálového zázemí mnoha dalších odvětví, z hlediska obrany a zaměstnanosti na principech důležitého národohospodářského odvětví a proto i často s velkým podílem účasti státu. Od osmdesátých let v něm nastoupila zcela zřetelná tendence k privatizaci. Pod vlivem globalizace trhu s ocelí a stále se vyhraňující konkurence překračují potřeby rozvoje ocelářství v jednotlivých zemích finanční možnosti tuzemských investorů a tak dochází k jeho internacionalizaci. Ocelářství tak stále více ztrácí svůj donedávna výrazně vyhraněný národní charakter a tím i strategický význam bývalého pojetí.

 

Ocelářské výrobky jsou tradičním artiklem zahraničního obchodu a jen málokterý výrobce na světě s výjimkou některých zemí jihovýchodní Asie si může ještě stále dopřávat přepych dodávat je jenom do své země. 60 % závislost produkce na exportu není v ocelářství nic mimořádného. To se týká ocelářských podniků ČR v plné míře.

 

Dalším výrazným prvkem změny je jednak investování do aktivit zpracovávajících ocel, tj. do tzv. aktivit po proudu a dále zřetelné diferencování ocelářské výroby mezi rozvinutými a rozvíjejícími se státy spočívající v orientaci rozvinutých států na náročnější sortiment výroby, kde je možno zhodnotit vysokou úroveň mezd. Drobný déšť joint venture, kterým se realizuje kapitálové propojování nezávisle na státních hranicích již delší dobu, je pohlcován mnohem výraznější tendencí zakládání tzv. strategických aliancí. V nich již nejde jenom o jv. jako formu pronikání kapitálu na zahraniční trhy, ale o členitý trend strategií řešení další existence ocelářství v podmínkách globalizace trhu, nárůstu konkurence a internacionalizace vlastnických struktur. Jejich součástí jsou např. tendence upouštět od exportu do pro podnikání a zhodnocení kapitálu výhodných teritorií a stavět raději v těchto teritoriích výrobní kapacity, nebo zbavovat se vybavení pro některé finalizující operace jako je pokovování, úprava délek a přenechávat je servisním centrům, která to zvládají efektivněji.

 

Nezanedbatelné jsou i ekonomické výhody oceli. Ocel je snad jediným materiálem, jehož světová cena se v posledních deseti letech neřídila všeobecným vzestupem cenové hladiny surovin, energie, lidské práce a životních nákladů. Dokonce i přes zvýšené investice do ekologizace hutní výroby se dnes prodává za nižší cenu. Je tedy cenově velmi příznivým materiálem, a to i v některých, dříve velmi nákladných druzích, jako kupříkladu nerezavějící ocel, jejíž podíl v sortimentní skladbě vyspělých zemí pozoruhodně vzrůstá.

 

Bude jí zapotřebí méně než doposud, ale bude vyšší jakostní třídy. Zvykejme si na to, že nižší potřeba jakéhokoliv materiálu nemusí být vyvolána jen krizovými a stagnačními jevy výrobního odvětví, ale zvyšováním kvality produkovaného materiálu.

 

 

Zatímco ocel je v současné době recyklována z 55%, u skla je tento podíl 45%, u papíru 35%, v případě hliníku jen pouhých 27% a umělých hmot se recykluje jen 10%. Budoucí možnosti dalšího nárůstu recyklace oceli jsou nesporné a dominantní

Řady státem vlastněných ocelářských podniků se v Evropě po realizované privatizaci výrazně ztenčí. Platí to i celosvětově a je možno říci, že názory na vyjímečnost postavení ocelářství jako strategického odvětví i jako odvětví vytvářejícího stabilní pracovní příležitosti a z toho důvodu vyžadující zvláštní pozornost se strany státu se prakticky rozplývají. Ukazuje to i skutečnost, že jedna z největších mezinárodních dohod - Dohoda o Montánní unii, která vyprší těsně po vstupu do 21. století, má již stěží šanci být obnovena. Přesto západoevropští oceláři intenzívně rokují o tom, zda některá ustanovení a principy dále uchovat. Jednoznačným dokladem toho, že ocelářství stále v některých oblastech pomoc státu, její požehnání např. od Komise EU potřebuje, je aktualizace tzv. Kodexu pomoci, která platí v EU od 1.1.1997.

 

Ocelářství vstupuje do zcela nového tržního prostředí, kde dominantní úloha výrobce je potlačována a nahrazována spotřebitelem. Přežití v rychle se měnícím tržním prostředí bude záviset na schopnostech vytvoření těsnějších partnerství se spotřebiteli - zákazníky.

 

Rozmanité dohody k obchodu s ocelářskými výrobky sledovaly cíl vnést do trhu s ocelí systém uspořádanosti. Žádný z nich se však neprosadil trvale. Jinak je tomu ale se základními principy těchto dohod, které jsou uplatňovány dodnes a dostávají spíše jen nové podoby, které jsou v současnosti stavěny na principech dumpingu a countervailingu, jehož kořeny sahají pokud jde o obchodní legislativu až do r. 1916 v USA.

 

Můžeme zde z vlastní historie poukázat, že např. v celém Rakousko-Uhersku byl volný obchod s kujným železem, ocelí a železným zbožím zaveden v r. 1781 a se surovým železem až v r. 1834. Celní politika rakouské státní správy však chránila dále železářství před zahraniční konkurencí a usnadňovala vývoz rakouské oceli a českého litinového zboží.

 

Stálým problémem a jablkem sváru jsou ochranářská opatření proti dovozům. Opírají se o legislativy jednotlivých zemí a jejich základním motivem je ochraňovat vlastní hospodářské subjekty. Odvolávají se na přijatá pravidla WTO (World Trade Organisation) jako pokračovatele GATT týkající se liberalizace a fair play pravidel v obchodě. Jsou však v mnoha směrech přijímána i s rozpaky, neboť jako každé jiné pravidlo mohou být také zneužívána. Častým argumentem proti těmto opatřením pokud se týče oceli jsou názory jejích zpracovatelů, kteří oponují tím, že se chrání ocelářství na vrub snižování konkurenční schopnosti jejích zpracovatelů. Situace se zostřila po vypršení dohody VRA (Voluntary restraint agreement), která vymezovala dobrovolná omezení vývozů do USA. Snahy o nalezení liberalizačních pravidel v obchodě s ocelí v podobě další dohody - tzv. MSA (Multilateral steel agreement) ztroskotávají především na neochotě tolerovat již realizované subvence do ocelářství - tzv. grandfathering. Poněkud úspěšněji pokročila jednání o tzv. smlouvě MSSA, tj. Multilateral special steel agreement, týkající se oblasti speciálních ocelí. Kolébkou dumpingové regulace obchodu jsou USA a ty uplatňují tuto praxi dokonce s odvoláváním se na svůj zákon z r. 1916.

 

Ochranářská praxe zná dvě dimenze uplatnění. Jednou je dumping zjednodušeně definovaný jako prodej v zahraničí pod cenami prodávanými v tuzemsku (klasicky definovaný jako prodej pod úrovní nákladů výroby). Druhou je tzv. countervailing, tj. opět zjednodušeně řečeno obrana proti obchodování subjektů, kteří jsou subvencováni. Přestože myšlenka je racionální, je její realizace obtížná, její průkaznost je často zpochybňována a bývá oponována názory, že je to potencionální a také reálně využívaná legalizovaná forma protekcionismu. Zde již můžeme předeslat, že export oceli z ČR i SR do geograficky velmi dobře situovaných zemí EU- zejména do SRN je regulován oběma stranami odsouhlaseným regulačním režimem. Pro tzv. citlivé položky je dohodnut a praktikován duální licenční systém založený na limitování a sledování obchodu s těmito položkami jak u nás, tak v zemi dovozce. O to aktuálnější hrozbou však může být snaha výrobců v některých zemích nahradit objemová omezení dumpingovými žalobami. Těch je v současném obchodu s ocelí využíváno čile a jejich důsledkem může být stanovení trestních cel ve výši, ve které již nebude možno efektivně příslušný výrobek vyvážet. Tato cla mohou být uvalena i na dobu delší než 5 let. V celosvětovém měřítku zapracovalo do své obchodní legislativy dumpingové zákony včetně institucionálního zajištění jejich realizace více jak 50 zemí (potencionální možnost využití má více než 100 zemí). Také ČR tuto legislativu bude uplatňovat. ČR a SR jsou však z hlediska počtu vůči nim uplatněným žalobám daleko v žebříčku pořadí četnosti. Snahou zákonodárců je zkrátit období potřebná k vyhlášení dumpingu a zjednodušení procedur prokazování jeho důvodů.

 

Z dlouhodobějšího vývoje objemů výroby oceli lze vysledovat, že situační podmínky ocelářských podniků v závislosti na situaci na trhu cyklují mezi vysokou konjunkturou a stavem, který lze označit až jako krizový. Ukazuje se, že délka cyklu se zpravidla pohybuje mezi 4 až 6 lety. Předposlední útlumové sedlo, které postihlo zejména Evropu a Japonsko, přivedlo mnoho podniků v těchto regionech do ztrát, zatímco naše ocelářské podniky vlivem zvládnutí velkých objemů exportu a s využitím dočasných komparativních výhod zůstaly v pásmu zisku. Započteme-li do výčtu poslední útlum poptávky, ze kterého se ocelářství téměř po celém světě zotavovalo v loňském roce, bylo jich po 2. světové válce již 11.

Ocelářská unie > Ocelářství > Situace v letech > Ocel a ocelářství na prahu 21. století