Ocelářství v ČSFR, 1989-1993

V r. 1989 vyrobila ČSFR 15.5 mil. t oceli , v r. 1990 14.9 mil t a v r. 1991 12.1 mil. t oceli. V r. 1991 bylo vyvezeno 4 mil. t válcovaného materiálu a 495 tis. t trubek. Vývoz se v momentální situaci stal cestou kompenzování poklesu vnitřní poptávky.

 

Při výrobě zboží 117 mld. Kčs vytvořily hutní podniky v r. 1991 bilanční zisk téměř 10 mld. Kčs. Mezi roky 1990 a 1991 došlo vlivem liberalizace cen k velkému nárůstu cen jak na straně vstupů, tak na straně výstupů. Hutnictví nedostávalo žádnou finanční podporu. Všechny podniky se transformovaly do státních akciových společností. Tím byly vytvořeny výchozí předpoklady pro jejich privatizaci.

 

Výrobou oceli, válcovaného materiálu nebo trubek se v ČSFR zabývalo 14 rozhodujících výrobních organizací a vedle nich řada drobnějších výrobců.

 

Přes všechny tyto problémy mělo ocelářství již na začátku transformace předpoklady pro další existenci nejen z hlediska vnitřního trhu, ale i z hlediska mezinárodní dělby práce. Mělo řadu výrobních zařízení na evropské technickoekonomické úrovni, v minulosti vlastními silami dokázalo řešit tak náročné problémy, jako bylo technologické zvládnutí spotřeby již uváděných méně kvalitních rud, rekonstrukce martinských pecí na tandemové pece, vyvinulo technologii výroby oceli Oxyvit a jiné.

 

Zdůraznit musíme v souvislosti s ekonomickou efektivností komparativní výhody dočasného rázu.

 

Dědictvím z předchozího systému plánovitého řízení je nižší úroveň podílu osobních nákladů, která na jedné straně odrážela celkově nižší úroveň ekonomiky (měřeno agregátně tvorbou HDP na obyvatele), na druhé straně byla založena na vyšší míře přerozdělování a tzv. společenské spotřeby. Nejednoznačný dopad má nižší podíl odpisů v nákladech hutní výroby, daný skutečností nepřecenění základních prostředků na jejich reprodukční úroveň v rámci cenové liberalizace. Nižší náklady jsou zde vykoupeny rovněž nižší tvorbou finančních zdrojů.

 

Vůči ekologii mělo ocelářství závazky v zanedbaném investování ve výši minimálně 15 mld. Kčs, což představovalo 13 % z pořizovací ceny všech základních prostředků. Tyto výhody však postupně pomíjejí a jsou na druhé straně částečně kompenzovány horším stupněm zhodnocování vstupních surovin, paliv a energií a vnitrozemskou polohou bez vodních přepravních cest a všeobecně se zvyšující cenou výkonů, na kterých je ocelářství jako odběratel závislé. K výhodnosti exportování přispěl kurz měny a úroveň cen na zahraničních trzích. Udržování fixního kurzu koruny při vyšší míře inflace než v zemích kam směřovala největší část vývozu, však tento vliv rychle vyčerpalo.

 

V rámci neinvestiční pomoci financované z prostředků PHARE byla konsorciem zahraničních poradenských firem vypracována restrukturalizační studie. Tato studie měla být základem obsahu vládního programu restrukturalizace hutnictví ČSFR. Předpokládala snížení objemu výroby na cca 50% z výroby roku 1990, tj. cca 8 mil. t. Kromě toho měly být ještě zpracovány studie o restrukturalizaci výroby trub, plochých výrobků z AK ocelí a OTN ocelí (speciální oceli pro elektrotechniku) a studie dlouhých výrobků z ušlechtilých ocelí.

 

Studie konsorcia předpokládala náklady restrukturalizace pro hutnictví celé ČSFR 80 mld. Kčs, z toho 15 mld. Kčs na ekologii. Nezahrnula však náklady, resp. saldo nákladů a výnosů, spojené s fyzickou likvidací nepotřebných kapacit ve výši, kterou lze odhadnout na 5-10 mld. Kčs. Tuto starost bylo sice možno zčásti přenést na další generace, nelze ji však přejít bez řešení. Uvažovala také se snížením zaměstnanosti ze 162 tis. osob v r. 1990 na 79 tis. osob. Již v r. 1991 se zaměstnanost snížila na 149 tis. osob.

 

Pro restrukturalizaci vystupovaly jako nejzávažnější otázky získání potřebných finančních prostředků a řešení sociálního problému cca 70 tis. uvolňovaných pracovníků. Sociální problém je vážný také proto, že se týká regionů s koncentrací uhelného průmyslu a těžkého strojírenství, které podobně jako ocelářství rovněž vyvolávají značný rozsah sociálních problémů, vyplývající z důsledků jejich vlastní restrukturalizace.

 

Restrukturalizační studie také navrhla:

  • zastavení všech SM pecí a tandemových pecí
  • zastavení 3 vysokých pecí
  • zastavení 5 bloomingů a slabingu
  • zastavení 19 finálních válcovacích tratí pro výrobu profilů, plochých výrobků a trubek

Období od r. 1989 lze do rozpadu federace z pohledu vývoje výroby oceli v bývalé ČSFR rozdělit do dvou etap. V první do května 1991 nedocházelo k výraznějšímu snižování výroby, přestože se již v odběratelských odvětvích v druhé polovině roku 1990 odbytová a výrobní krize projevovala. Od června 1991 se její důsledky plně projevily i v hutnictví. To již nebylo schopno výpadky tuzemské poptávky po oceli a produktů z ní kompenzovat zvýšenými vývozy. Tím došlo k prudkému snížení výroby oceli ve druhé polovině r. 1991. Útlum tuzemského trhu pokračoval v r. 1992. O vlivu rozpadu trhu RVHP není třeba podrobněji hovořit, ovlivnil nejen přímý vývoz hutního materiálu, ale i nepřímý vývoz v důsledku radikálního poklesu odbytových možností strojírenství obou republik. Z objemu vývozu válcovaného materiálu a trubek do zemí bývalé RVHP kolem 2 mil.t se již prakticky nic nevyváželo. V tomto období podstoupilo hutnictví v rámci ekonomické reformy základní kroky, počínaje deetatizací s navazujícím procesem privatizace. Byly zakládány nezávislé obchodní společnosti na místo dřívějších státních podniků.

 

Cestu kompenzace vnitřních odbytových problémů zvyšováním exportu umožňovaly již uvedené komparativní výhody, které umožňovaly vyvážet hutní materiál za ceny mnohdy o cca 15 až 20 % nižší, než byly ceny běžné ve světě. Proto bylo možno u některých druhů realizovat vývoz i do oblasti Dálného východu. Tento stav jako objektivní v žádném případě neznamenal, že by v té době byly vyváženy výrobky pod úroveň jejich nákladů výroby, naopak bylo možno vyvážet za ceny, které nízká nákladová úroveň umožnila a za obdobně výhodné ceny bylo dodáváno i tuzemským odběratelům.

 

Protisměrnost vývoje objemu exportu a domácí poptávky a vliv na vývoj výroby jsou zřejmé z toho, že dodávky válcovaného materiálu pro spotřebu v tuzemsku z vlastní výroby poklesly z 7,9 mil. t v r. 1990 na 4,7 mil. t v r. 1992, t.j. o 43 %. Ve stejném období vzrostl naproti tomu export válcovaného materiálu z 3,1 mil. t v r. 1990 na 4,3 mil. t. Rozdíl se promítl do snížení výroby o cca 2 mil. t válcovaného materiálu

 

 

Rozdělení federace vedlo z hlediska struktury výroby válcovaného materiálu k zásadní polarizaci výroby mezi oběma od té doby samostatnými republikami. V České republice výrazně převládala výroba předvalků a dlouhých výrobků (cca 75%).Ve Slovenské republice se vyrábí pouze ploché výrobky.

Strukturální změny a působení tržního hospodářství se snad nejvýrazněji projevily v oblasti výroby ocelových trubek. Zatímco se v ČR a SR v roce 1989 vyrobilo celkem 1580 tis.tun ocelových trubek, jejich výroba poklesla rovnoměrně v obou nyní samostatných republikách na 46,8% v roce 1993. Změnila se i struktura výroby trub. Podíl výroby bezešvých trubek z celkové výroby ocelových trubek se změnil z téměř 70% v roce 1989 na 55% v roce 1993.

 

České i slovenské výrobce ocelových trubek výrazně postihl kolaps trhu v bývalých zemích Sovětského svazu, kam směřovalo ročně okolo 400 tis.tun ocelových trubek. Tyto trhy se nepodařilo obnovit ani dořešit značné pohledávky za již realizované dodávky

 

Rozpad trhu s trubkami u našich východních sousedů pochopitelně zvýšil tlak na vývoz do zemí Evropské unie. To mělo za následek vyhlášení antidumpingového řízení na některé druhy bezešvých trubek komisí EU koncem roku 1992.

 

Významným faktorem vývoje ocelářství byly změny ve vnitřní spotřebě:

  • Velmi vážným faktem byl již citovaný rozpad RVHP a tím i zhroucení vývozu celých odvětví (elektronika, těžké i všeobecné strojírenství) do těchto zemí, především do bývalého SSSR. Ve většině odvětví se nepodařilo vzhledem k podmínkám na světovém trhu a také s ohledem na kvalitu výrobků přeorientovat vývoz na jiná teritoria.

 

Je třeba si uvědomit, že některá odvětví realizovala až 90% své produkce na východních trzích.

 

Postupně se navíc mění vlastnické vztahy v celé ekonomice. Ve federaci proběhla 1.vlna kupónové privatizace tak, že hutní podniky ve SR byly výrazně privatizovány již v této vlně, zatímco na hutní podniky v ČR se dostává až ve 2. privatizační vlně. Na vnitřní trh se dostávají silná zahraniční uskupení výrobců strojů a zařízení, kterým je při modernizaci výroby našich podniků dávána v případě dodávek přednost.

 

V důsledku toho i řady dalších faktorů (rozdělení státu apod.) poklesla za léta 1991/92 průmyslová produkce o cca 20% oproti r.1990, v roce 1993 o dalších 5,6% oproti r.1992. Dlouhodobé prognózy předpokládaly zvyšování průmyslové produkce od r.1996 dost razantním způsobem tak, že v roce 2000 by měla dosáhnout cca 95% úrovně roku 1990, ale v podstatně odlišné struktuře (nárůst spotřeby automobilek, dopravního inženýrství, všeobecného strojírenství, výroby dopravních prostředků, pokles těžkého strojírenství, odvětví zpracovávajících kov).

 

Vývoj spotřeby oceli v letech 1990 až 1992 (v tis. t)

 

 

 

Výroba ČR+SR

Celková spotřeba včetně polotovarů
pro výrobu ocel.trubek
a dalších výrobků

z toho:

spotřeba pro výrobu trubek a dalších

spotřeba pro ostatní odvětví celkem

EXPORT

 

1990

10,989

8,100

 

3,000

5,100

3,058

 

1991

9,231

5,210

 

2,180

3,030

4,021

 

1992

9,047

9,047

 

1,560

2,800

4,360

 

Jak se měnil objem tuzemské spotřeby za ČR a SR lze uvést na příkladu válcovaného materiálu a trubek. Celková spotřeba, t.j. včetně polotovarů pro výrobu ocelových trubek poklesla z 8.1 mil. t v r. 1990 na 4,36 mil.t v roce 1992, což znamená pokles o 46 %.

 

Ocelářský průmysl čelil těmto změnám tak, že se z pohledu struktury exportu dříve nepřímý vývoz oceli ve formě oceli obsažené ve výrobcích zpracovatelských oborů a odvětví nahrazoval přímým vývozem ocelářských výrobků, kde se proniknutí na teritoria světového trhu podařilo. Z pohledu makroekonomiky došlo tedy sice k nežádoucí "polotovarizaci" vývozu, na druhé straně to však byl krok, který nepochybně přispěl k stabilitě měny. To vše se stalo bez subvencování ocelářství a export rostl mnohem rychleji do teritorií mimo Evropskou unii.

Ocelářská unie > Ocelářství > Situace v letech > Ocelářství v ČSFR, 1989-1993