Tomáš Telúch: Americká cla nám sebrala rostoucí trh s trubkami pro těžbu ropy a plynu

18. 10. 2018 | Obchodní politika

Rostoucí ceny ropy opět nastartovaly americké těžaře. Začali opět vrtat a kupovat více trubek pro těžbu a přepravu ropy a plynu. Jenže evropští výrobci se kvůli letošnímu clu na dovoz ocelářských výrobků do USA ve výši 25 procent na tomto boomu nepřiživí. „Ziskovost amerických zakázek je nižší o nové clo a dopravní náklady. Evropští výrobci proto hledají odbyt v USA jen v případě, že nemají naplněné výrobní kapacity zakázkami pro Evropu nebo jiné trhy,“ říká Tomáš Telúch, člen představenstva ArcelorMittal Ostrava.

Jak se na trhu s ocelovými trubkami podepsalo letošní zavedení amerických cel na dovoz oceli?

Ještě před dvěma či třemi měsíci jsme neviděli dopad do objemu zakázek českých výrobců. Zavedení cla ve výši 25 procent pomohlo americkým výrobcům. Využití jejich výrobních kapacit se zvýšilo. USA začínají být plně soběstačné. Tamní výrobci dokážou pokrýt požadavky amerických zákazníků..

Čekali jste, že více amerických firem bude žádat o dovozní výjimky, protože doma neseženou potřebný materiál?

Očekávalo se,že američtí výrobci na novou situaci nezareagují tak rychle a nezvednou využití svých výrobních kapacit. Ceny na americkém trhu vzrostly o dovozní clo. Proto většina amerických  navýšila směnnost. Potřeba dovozu do USA je teď minimální. Tento fenomén ještě před pár měsíci nebyl zřejmý.

Vyplatí se ještě evropským výrobcům dovážet své produkty do USA?

Evropští i čeští výrobci pořád mohou do USA vyvážet. Máme tam tradiční a loajální zákazníky,které je potřeba udržet. Ale ziskovost těchto zakázek je v současnosti snížená právě o nové clo a znevýhodněna vyššími dopravními náklady. Evropští výrobci proto hledají odbyt v USA jen v případě, že nemají naplněné výrobní kapacity zakázkami pro Evropu nebo jiné trhy.

O jaké trubky byl v USA největší zájem?

Na trhu je poptávka po všech druzích trubek. Nás ale zajímají trubky pro těžbu a přepravu ropy a plynu a pro petrochemický průmysl. Tento trh vzrostl spolu s růstem ceny ropy, která se pohybuje nad 80 dolary za barel. Dražší ropa způsobila zvýšení počtu nových vrtů, přestože  jejich množství stále není srovnatelné s dobou před několika lety. Vrty jsou dnes jiné. I když jich není tolik jako dříve, tak spotřeba trubek na vrt je vyšší.

Kdyby USA nezavedly cla, tak by se opětovné nastartování těžby promítlo do větší poptávky po evropských trubkách?

Znamenalo by to větší dovoz trubek nejen z Evropy, ale i dalších zemí. Je ale třeba si uvědomit, že cena trubek pro těžební sektor se stanovuje jinak než u dlouhých nebo plochých ocelářských výrobků. Cena olejařských trubek se řídí hlavně cenou ropy a plynu.

Jak se cena trubky odvíjí od ceny ropy?

Když roste cena ropy, roste těžba. Větší poptávka po trubkách tlačí jejich cenu nahoru. Nezáleží tolik prioritně na ceně železné rudy, uhlí nebo šrotu, z nichž se ocel pro trubky vyrábějí.

Je na trhu s trubkami poznat i zvyšování těžby ropy a plynu mimo Spojené státy?

Tento efekt je vidět například  na Blízkém a Středním východě. V Saúdské Arábii roste těžba také. Tam jim hodně pomáhají nízké náklady na vytěženou ropu. V jiných částech světa, kde jsou tyto náklady vyšší, se musí čekat na růst ceny ropy, aby se těžba vyplatila. Dnešní solidní úroveň cen ropy už je vidět i na trhu s trubkami.

Potřebují horizontální vrty do břidlicových ložisek speciální trubky?

Rozdíl oproti konvenčním – vertikálním vrtům je především v typu závitu. Jde o takzvaný plynotěsný závit, jehož úroveň se liší podle typu vrtu. U břidlicových ložisek se používá poloplynotěsný spoj (semi premium) , který není tak náročný na výrobu. Cena trubky je vyšší, ale všichni renomovaní výrobci tento typ závitu nabízejí.

Jak funguje trh s ostatními trubkami?

Spotřeba běžných trubek, například těch používaných ve stavebnictví, v Evropě nijak zásadně neroste ani neklesá. Americká cla ovšem nahnala do Evropy výrobce ze světa, kteří ztratili odbyt na americkém trhu. Nemusí to být nutně čínské trubky, ale i výrobky ze zemí bývalého Sovětského svazu, například z Ukrajiny. Konkurenti přicházejí také z Turecka.

To cítíte i po těch pár měsících, kdy americká cla platí?

Sice ne dramaticky, ale začíná se to projevovat.

Které skupiny trubek jsou nejvýznamnější pro rourovnu ArcelorMittal v Ostravě?

Ostrava se snaží v maximální míře prodávat v Evropě. Objemově jsou pro nás významnější bezešvé trubky než spirálně svařované. Olejářské trubky prodáváme hlavně do USA, menší dodávky jdou do Maďarska, Polska. Zbytek trubek jsou konstrukční trubky nebo trubky pro plošiny na těžbu ropy na moři.

Ještě nedávno se hodně mluvilo o nadměrných ocelářských výrobních kapacitách v Číně. Projevují se i na trhu s trubkami?

Platí to v posledních několika letech. Kapacity čínských výrobců by dokázaly pokrýt spotřebu „celého světa“. Nedá se ale říct, že jsou Číňané všude jako dodavatelé akceptováni . Pouze tři až čtyři čínští výrobci splňují požadavky na kvalitu i na trzích, jako je Střední východ nebo USA. I tito výrobci ale mají velké kapacity a umí vytvořit nekalou konkurenci. Ve většině zemí jsou na čínské výrobky uvalena antidumpingová cla, ať je to v USA nebo v Evropě. Když jsem působil v Saúdské Arábii, tak jsme stejnou ochranou iniciovali i tam. Čínští výrobci dominují především v Africe, kam se ostatním výrobcům kvůli riziku moc nechce.

Zlepšuje se kvalita čínských trubek?

U velkých výrobců ano, u menších moc ne. Potřebují se stále učit od expertů ze světa. Technologie mají stejné nebo podobné jako výrobci v Evropě či USA. Chybí jím ale know-how, kreativita, inovace a servis. Rozdíl vůči světu se ale každým rokem smazává.

Čím se inovují trubky?

První trend jsou inovace vedoucí ke snížení nákladů na výrobu zvýšením její efektivity, třeba pomocí automatizace. Druhý trend je vývoj materiálů. Na nové jakosti se reaguje novými mikrolegurami. Může se pak jít do menších průměrů, tenčích stěn a menších tonáží. Zákazníci také požadují, aby trubka splňovala několik norem najednou. Tlačí výrobce, aby uměli vyrobit takové chemické složení oceli, které odpovídá několika normám, ať už je to americká nebo evropská specifikace.

Tyto normy se nějak zásadně liší?

Překrývají se. Výrobce pak musí cílit tam, kde jsou požadavky na chemické složení nebo jiné vlastnosti v různých normách stejné. Hůře se taková trubka vyrábí, je to náročné už na výrobu oceli a následně i vlastní trubky. Příkladem mohou být požadavky na odolnost proti vysokým nebo nízkým teplotám. Firmy, které na to nejsou schopné zareagovat, ztrácejí konkurenceschopnost.

Jak jsou na tom čeští výrobci z pohledu inovací?

Českých výrobců bezešvých trubek moc není. Dělá je ArcelorMittal Ostrava, třinecké rourovny a Z-Group v Chomutově. Češi umějí reagovat na zpřísňování  norem. Mají za sebou ocelárny, které jim dodávají primární ocel přesně podle požadovaného složení. Každá rourovna musí mít vlastní vstup výroby oceli. Když nakupuje jen ocel z trhu, tak se jí velmi těžko plní požadavky zákazníků, neumí rychle doladit požadované chemické složení.

Od jakých typů odběratelů přicházejí nejvíce požadavky na snižování hmotnosti trubek při zachování jejich vlastností?

Setkáváme se s tím všude. I u obyčejných trubek do regálů nebo záchytných systémů. Menší tonáž znamená, že systémy jsou lehčí a levnější. Spousta firem se chlubí tím, že dělají regálové zakladače z trubek, které mají stěnu  3 nebo 3,2 milimetru, a tlačí výrobce do tloušťky 2,8 milimetrů, aby systém byl co nejlehčí. Podobně jako v automobilovém průmyslu je trend zlehčovat auta, tak i ve skladovém hospodářství nebo těžbě je snaha jít do lehčích trubek. Lépe se s nimi pracuje.

Je taková lehčí trubka dražší?

Ano, protože není úplně jednoduché ji vyrobit, i materiálově je nákladnější.

Rozjížděl jste závod na výrobu bezešvých trubek v Saúdské Arábii. Jak jste se k tomuto úkolu dostal?

Původně jsem vedl divizi trubek určenou pro energetický sektor,  která byla samostatným segmentem v rámci koncernu ArcelorMittal. Hodně jsem se pohyboval v Kazachstánu nebo Alžírsku. Výstavba závodu v Saúdské Arábii na bezešvé trubky za miliardu dolarů začala v roce 2006. Kvůli krizi o dva roky později se projekt několikrát zastavil a zase rozjel. V roce 2014 se podařilo projekt dokončit tak, že byl připravený na komerční výrobu. Jenže se nedařilo udržet pohromadě vedení závodu. Generální ředitelé se střídali po roce. Nastupoval jsem koncem roku 2014 jako sedmý generální ředitel, a to jen dočasně na tři měsíce, abych překlenul dobu rozjezdu závodu do jmenování nového ředitele.

Nakonec jste ale zůstal tři roky.

Měl jsem závazek, že dokud nebude rourovna vyrábět takové množství trubek, které jí zajistí udržitelný zisk, budu firmu řídit. Čekal jsem, že na tuto stabilizaci budou stačit dva roky. Povedlo se to o rok později. V roce 2017 byla výroba desetkrát vyšší než v roce 2015, hospodářský výsledek se dostal do plusu. Dokončili jsme rekvalifikace pracovníků i vývoj plynotěsného spoje pro klíčového zákazníka Saudi Aramco. Dařilo se vyvážet do Spojených států. V únoru 2018 jsem po tříapůlleté misi ze Saúdské Arábie odešel.

Na jaké problémy jste v Saúdské Arábii narážel?

Velký problém byl s pracovní silou. Dělníci jsou ze zahraničí, jsou to zpravidla Indové nebo Filipínci, technici pak z řad světových, renomovaných výrobců trubek. To je dáno především faktem, že výroba trubek je v Saudské relativně nový obor a systém ještě nestihl vychovat generaci lokálních odborníků. Vláda ale tlačí na větší podíl saúdských pracovníků, který by se měl pohybovat na 50 až 60 procentech. Na to jsou navázané pobídky, které byznys podporují. Je v zájmu firmy, aby tyto cíle plnila. Nyní má rourovna zhruba polovinu saúdských pracovníků. Potíž je v tom, že v Saúdské Arábii mladí lidé nepreferují  pracovat v provozu. Chtějí být bankéři, obchodníci nebo ekonomové. Důležité je, aby se klíčové provozní pozice obsadily Saúdy, protože je lepší, když Saúd řídí Saúda. To se nám nakonec do určíté míry podařilo.

Pomáhá větší podíl saúdských pracovníků v jednání se zákazníky?

Když klíčoví zákazníci, kteří jsou v Saúdské Arábii, vidí saúdskou firmu, v níž pracují Saúdové, tak jsou jednání samozřejmě jednodušší.

Jak Saúdská Arábie přistupuje k rozvoji ocelářství?

Země chce být co nejvíce nezávislá. Místní ocelárny se ale budou muset přizpůsobit potřebám bezešvých rouroven. Nemají hotové kontilití na rozměry, které rourovny potřebují. Nemají ještě dotažené chemické složení oceli pro trubky. Až vše doladí, budou nezávislí od výroby oceli, trubek až po těžbu ropy.

Nové ocelářské kapacity se staví i v Íránu. Bude celý region kolem Perského zálivu nezávislý na dodávkách trubek ze zahraničí?

Severní Afrika a Blízký a střední východ je snad jediný trh na světě, který v případě trubek není soběstačný. Tamní spotřeba je vyšší, než je výrobní kapacita. Když se podíváme na tento region , tak najdeme jen čtyři rourovny, které vyrábějí bezešvé trubky. Dvě jsou v Saúdské Arábii a po jedné v Alžírsku a Jihoafrické republice. Celkové kapacity jsou 1,3 milionu tun trubek ročně, ale spotřeba je přes dva miliony tun ročně a stále roste. Potenciál je až 4 miliony tun trubek ročně. Tento trend kopíruje i zbytek ocelářství.