Změny a image ocelářství

• konkurence dostává zvláštní přídech snahy po samoregulovatelnosti. Obavy z cyklů vedou např. západoevropské výrobce ke snaze raději dobrovolně omezovat přechodně výrobu, než připustit cenový propad. Mottem je tu zkušenost, že poptávka se dokáže zotavit mnohem rychleji než ceny
• od dodávek podle existujících norem se stále více přechází na mnohem užší formy sepětí dodavatele s odběratelem, dodávat je třeba stále častěji a více na základě individuálních požadavků odběratele
  s tím souvisí i základní obrat v marketingové politice, neboť dlouhodobý zákazník by neměl přijít s požadavky na dodávky, až když má připraven svůj zpracovatelský program. Synergií je situace znalosti požadavků již v období příprav těchto programů. Proto je třeba stále více poznávat technologické potřeby zákazníka. Marketing jako holá metoda analýzy potřeb trhu se dostává do podoby analytického vysloužilce, neboť jde víceméně většinou o pasívní metodu hledání možností odbytu. Na pořadu dne je ve světě přechod od jednoduššího vyhledávání odbytových možností k jejich přímému vytváření za účinné stimulace ze strany ocelářských podniků
• dříve ocel putovala za zahraničním zákazníkem, nyní do jeho blízkosti putují investice do oceli a ty zajišťují dodávky na místě a využívají místní ekonomické výhody. Jednou z těchto cest je zřizování aliancí, tj. mezinárodních podniků vznikajících v místech potencionálních odbytišť, které využívají relativně výhodných místních podmínek pro výrobu, tj. komparativních výhod a spojují je se špičkovou technikou, technologií a řízením mateřských vyspělých zemí
• obdobně dnes renomovaní výrobci investují v blízkosti významných zahraničních odběratelů do společných podniků charakteru servisních center. Tato centra často špičkově vybavena úpravárenskou technologií navíc umožňují rozvoj lokálních výrobců oceli, jejichž speciální finalizaci efektivně zajišťují
• vyspělé průmyslové země opouštějí výrobu nejběžnějších jakostí oceli a soustřeďují se na výšezhodnotitelný sortiment jak z hlediska tvaru, tak z hlediska značek ocelí a zušlechťovacích procesů
• uniknout pozornosti nemohou ani specializační tendence spojené s koncentrací výroby – to je doménou např. AK ocelí, bílého zboží ale i v trubkách. Jmenujme v této souvislosti např. Kruppa a Hoesche nebo Krupp Thyssen Nirostu a jako nejaktuálnější vzájemnou dohodu o propojení mezi Krupp Hoeschem a Thyssenem. V oblasti výroby drátu je to výraznější přechod na tažený sortiment
• velká část ocelářských výrobců výrazně diverzifikuje
• z konkurenčních důvodů zejména v Evropě přecházejí výrobci dlouhých výrobků na tzv. krátkou cestu výrobních technologií, tj. na miniocelárenské uspořádání výrobního toku
• za povšimnutí stojí zkušenost, že racionalizaci a privatizaci v místech útlumu výrob je možno účelně spojovat s prodejem technologických zařízení. Ukazuje se momentálně, že pohotověji se prodává likvidované výrobní zařízení než jeho výrobky samé. Hladovějícími zákazníky jsou Čína a Indie, zprostředkování těchto prodejů je výnosným businessem
• přestože se stále volá po cíli, aby se zahraniční obchod s ocelí plně liberalizoval, více než 50 zemí světa rozvíjí ochranářskou obchodní legislativu
• v ocelářství pokračují tendence ve vytváření velkých společností, jejich úspěšným protipólem jsou menší často regionálně orientované podniky
• globalizace obchodu s ocelí, internacionalizace ocelářského průmyslu, nevyvážené rozdělení regionální výroby oceli a poptávky po oceli přinášejí velké problémy v podobě přebytků kapacit výroby vyjádřených v desítkách milionů tun ocelářské produkce v některých regionech. Celosvětově jsou odhadovány na 100 mil. t oceli koncem tohoto století

Konkurence se obecně stává čím dále tím nelítostnější a obstát v ní již dávno není jen otázkou vyrovnat se svému konkurentu v parametrech jeho výroby a výrobků. Náročná pozice na trhu vyvolává prakticky ve všech regionech s ocelářskou výrobou zcela nové přístupy k ovlivňování používání oceli. Vezměme si jen jeden z příkladů od našeho souseda – SRN. 50% značek oceli tam vyráběných není starší než pět let.

Míru již uplynulé realizace pokroku v etapě průmyslového charakteru ocelářské výroby si ukažme populárně na příkladu stavby Eiffelovy věže, která byla před sto lety postavena ze 7000 tun oceli. Při dnešních jakostech oceli by na tuto stavbu vystačilo 2000 tun a když to zkombinujeme se zhruba třicetinásobným zvýšením produktivity práce, k němuž jenom za těchto sto let došlo, potom ke stabilizaci zaměstnanosti by Paříž potřebovala dnes stavět 100 takových věží.

Současné úsilí o další zvýšení přitažlivosti oceli si ukažme na společném projektu vývoje karoserie osobního automobilu, na němž nyní spolupracuje již 35 ocelářských společností z 5 kontinentů a z 16 zemí (mezi nimi i Východoslovenské železárny, a.s.), aby se hmotnost karoserie snížila o 20 až 25 %. Dosavadní výsledky již potvrzují reálnost tohoto cíle.