Dnes bychom chtěli představit královnu ocel jako skutečnou vládkyni, jako symbol nové doby. Je toho mnoho, co by se v tomto smyslu dalo představit, zaměříme se ale jen na některé „pomníky“, které připomínají začátek ocelové éry a jsou dodnes součástí odborných publikací. Stejně tak ale ocel slaví úspěchy i v současných stavbách. Prostě stala se a stále je součástí našeho života a je tedy právem symbolem doby.
Nejznámějším symbolem ocelového věku je jistě Eiffelova věž v Paříži. Návrhem této věže v soutěži o postavení dominanty světové výstavy zvítězil dijonský rodák Gustave Eiffel. Úspěch mu zaručila i určitá praktičnost projektu – konstrukce z válcovaných ocelových nosníků nabízela kombinaci lehkosti, tuhosti a pevnosti – umožňovala montáž bez lešení a tak by v případě, kdyby by si to jednou radní přáli, mohla být později rozebrána. Dva roky a dva měsíce po zahájení stavby byla dne 31.3.1889 dokončena. Stavba, která svou výškou 301 m byla déle než 40 let nejvyšší stavbou na světě, spotřebovala 15 000 dílů a dosáhla hmotnosti 8 000 tun.
Když výstavu navštívili zástupci Klubu českých turistů, byli věží tak uchváceni, že již v roce 1890 dokončili projekt na vytvoření podobné, sice menší (v poměru 1:5), ocelové konstrukce pro Zemskou jubilejní výstavu v Praze. Petřínská věž byla dokončena za pouhé čtyři měsíce po dodání ocelové konstrukce. Ta byla vyrobena z plávkové oceli technologií horkých nýtů. Věž je 58,7 metrů vysoká a na její vrchol, který je ve stejné nadmořské výšce jako Eiffelova věž v Paříži, vede 299 schodů. Dodnes je jednou z nejvyšších pražských dominant.
U nás je nejvýznamnější dominantní stavbou, která využívá ocel jako konstrukční prvek, ikonický vysílač a hotel na Ještědu. Stavbu, postavenou v letech 1966-1977 ve tvaru jednodílného rotačního hyperboloidu, navrhl architekt Karel Hubáček. Je vysoká téměř 100 m s půdorysem o průměru 33 m. Objevuje se i v logu města, ve znaku kraje, zdejší vysoké školy a fotbalového klubu Slovan Liberec. Zvítězila v architektonické soutěži v roce 1963, v roce 1969 byla oceněna Perretovou cenou Mezinárodní unie architektů a v roce 2000 pak získala titul Stavba století jako nejvýznamnější česká stavba 20. století. Stala se kulturní památkou ČR a je navržena do seznamu světového dědictví UNESCO.
V oblasti železničního stavitelství má své nezastupitelné místo nádraží Victoria Station v City of Westminster. Úkolem bylo provést spojení dvou významných londýnských tratí, které měly rozdílné majitele – Brigton Line a Chatman Mine Line. Nádraží, jehož jméno bylo zvoleno podle blízké ulice, je příkladem inženýrského umění s využitím oceli. Vnitřní halu tvoří ocelové oblouky a litinové sloupy. Velkolepé je řešení střešní konstrukce nad nástupišti – šest nástupišť, deset kolejí, délka 240 m, šířka 70 m. Stavba je právem zařazena na seznam UNESCO.
Obdobné řešení najdeme i na stavbě Hlavního nádraží v Praze. K původnímu Nádraží Františka Josefa I. (bylo uvedeno do provozu v roce 1871) byla v letech 1901-1909 přistavena současná budova architekta Josefa Fanty (1856-1954). Použití ocelové konstrukce na zastřešení železniční stanice bylo v Rakousku-Uhersku zcela výjimečnou záležitostí. Můžeme hovořit o klenotu secesní architektury. Kolejiště zastřešuje dvoulodní ocelová oblouková hala – 2x 33 m, výška 18 m, délka 23 m. Velkolepá nýtovaná dvorana nad kolejištěm byla prohlášena národní technickou památkou.
Památkově je rovněž chráněna budova bývalého nákladního nádraží na pražském Žižkově. Jde o největší funkcionalistickou průmyslovou stavbu v Praze, která byla pro běžný provoz využívána v letech 1936-2002. Dodavatelem ocelové konstrukce byly Vítkovické železárny.
Ikonickými příklady tzv. bruselského stylu architektury 60.let jsou nádražní budovy v Ostravě-Vítkovicích a Havířově. Stavba Vítkovického nádraží je považována za perlu bruselského stylu a je kulturní památkou.
Pro své zachovalé interiéry, specifické keramické obklady a ocelovou konstrukci haly je památkově chráněna také nádražní budova v Pardubicích, která je postavena ve stylu poválečného funkcionalismu.
S rozvojem železniční a silniční sítě můžeme sledovat i historii mostních konstrukcí. Jde o příběh přechodu od litiny k oceli, nýtování ke svařování, od malých rozměrů k monumentálním dílům.
Historicky významným je řetězový most v Podolsku, který byl postaven v empírovém slohu v roce 1848, kdy překlenoval Vltavu mezi Pískem a Táborem. Nosnou konstrukci tvořily čtyři řetězy uspořádané ve dvou dvojicích. Řetězy jsou uloženy na dvou kamenných branách o půdorysu 4×9 m. Délka mostu je 157 m, šířka 6 m, železné části váží asi 100 tun. Most, který byl v roce 1959 vyhlášen národní technickou památkou, byl po napuštění Orlické přehrady rozebrán a od roku 1975 stojí pod městysem Stádlec nad Lužnicí.
Historicky prvním pražským železničním mostem přes Vltavu je Negrelliho viadukt z roku 1849, který spojuje Masarykovo nádraží přes ostrov Štvanici s Bubny. Jde o druhý nejstarší most v Praze a nejdelší železniční most v České republice (1110 m, 87 oblouků). Až do začátku 20. století šlo o nejdelší železniční most v Evropě. Pro svoji výjimečnost je památkově chráněn. Most je spojen s osobou Aloise Negrelliho (1799-1858), významného rakouského dopravního inženýra a průkopníka výstavby železnic. Pocházel z italskojazyčné oblasti jižních Tyrol, stavěl horské silnice a železnice ve Švýcarsku a Rakousku. Byl pověřen stavbou dráhy z Vídně do Prahy a Děčína. Věnoval se rovněž projektování vodních děl. Známý je projekt regulace Rýna a vypracování plánu pro výstavbu Suezského kanálu. Za zásluhy byl v roce 1850 povýšen do šlechtického stavu jako Rytíř Negrelli z Moldelbe.
V roce 2004 byl národní kulturní památkou prohlášen také železniční most pod Vyšehradem. Jeho cílem bylo propojit v Praze dráhy různých vlastníků. Stavba současného mostu probíhala v letech 1900-1901. Je tvořen třemi příhradovými parabolickými nosníky, každý o délce 72 m a hmotnosti 560 t. Na stavbě se podílely i Třinecké železárny arcivévody Bedřicha.
V kategorii ocelových mostů byl v roce 2001 Mostem století vyhlášen Žďákovský most, který v roce 1967 překlenul vltavské údolí u Orlíka nad Vltavou. Ve své době byl největším jednoobloukovým mostem na světě. Dnes zaujímá 8.příčku. Délka mostu je 542,91 m, šířka 13,5 m, hlavní oblouk o rozpětí 379,6 m podpírá konstrukci, která vede ve výšce 50 m nad hladinou přehrady, což je 110 m nad dnem údolí. Hmotnost oblouku je 3 100 t, celkově je použito 4 116 t oceli. Za svou technickou jedinečnost je považován za jeden z nejkrásnějších a nejvýznamnějších ocelových obloukových mostů na světě.
Několik architektonických ocenění získal také Mariánský most v Ústí nad Labem z roku 1998. Byl zařazen mezi deset nejkrásnějších staveb desetiletí a v roce 1999 získal cenu Asociace evropských ocelových konstrukcí.
Z poslední doby je nutno zmínit Dvorecký most, který je označován jako umělecké sochařské dílo přes řeku. Svojí délkou 360 m spojuje pražské části Podolí a Smíchov. Slavnostně byl otevřen 17. dubna 2026. Jde o železobetonovou monolitní stavbu, kde zásadní roli hraje ocel. Obří díly byly montovány v 5 km vzdáleném přístavu a na konečné místo převáženy po vodě. V konstrukci je 3 000 t oceli a dalších 210 t tvoří předpínací lana. Most slouží jen pro městskou hromadnou dopravu, cyklisty a chodce.
Pro zajímavost, stejná technologie přesunu mostní konstrukce korytem řeky byla rovněž uplatněna i v Třinci. Pracovníci železáren z části Lyžbic a Karpentné si stěžovali, že musí na nádraží ve Vendryni přecházet řeku až po dost vzdáleném mostě. V mechanických dílnách byla proto koncem 50. let vyrobena konstrukce ocelové lávky a ta byla na místo dopravena korytem řeky Olše. Ke spokojenosti občanů z obou břehů řeky slouží dodnes
Cílem dnešního vyprávění bylo zdůraznit nezastupitelnost oceli ve stavebnictví, strojírenství, v dopravě a také i v dalších oborech. Bylo tak 19. století právem označováno za start ocelového věku, tedy v našem pojetí vlády naší KRÁLOVNY OCEL.
Jaroslav Raab
