Cena emisních povolenek letí vzhůru, strop je v nedohlednu

19. 9. 2018 | Aktualita

Cena emisních povolenek letí vzhůru, strop je v nedohlednu

Stoupající cena emisních povolenek dále zvyšuje náklady průmyslových podniků a zhoršuje tak jejich konkurenceschopnost vůči zemím mimo EU, kde výrobci za emise často nic neplatí. EU přitom produkuje méně než 10 procent světových emisí oxidu uhličitého.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (EU ETS) pokrývá více než 11 000 emisních zdrojů, zejména elektráren a průmyslových zařízení, a reguluje tak přibližně 45 procent produkce skleníkových plynů v celé EU. Stanovuje limity celkového množství skleníkových plynů, které mohou být emitovány zdroji v jeho působnosti. Sektorům ohroženým ztrátou konkurenceschopnosti se přidělují povolenky z velké části zdarma, zbytek si však musí dokoupit v dražbách. S povolenkami pak mohou podniky dle potřeby vzájemně obchodovat.

Cena emisních povolenek se se blíží 25 eur za tunu CO2 vypuštěného do atmosféry, což je desetileté maximum. Podle některých analytiků může dosáhnout během několika let více než dvojnásobku.

Ocelářská unie ve své střední variantě výpočtu počítá v roce 2025 s cenou kolem 40 a v roce 2030 přes 50 eur za tunu. Náklady dvou firem, Třineckých železáren a ArcelorMittal Ostrava, na povolenky tak po roce 2025 pravděpodobně překročí 3 miliardy korun ročně. Znamená to, že česká (a evropská) ocel bude dražší než ocel z Ameriky nebo Číny, a tudíž nekonkurenceschopná. Hrozí, že výroba se přesune jinam. Třeba v Číně přitom výrobci oceli produkují až o polovinu CO2 na tunu vyrobené oceli více než v EU. Jaký by to pak mělo celé smysl z hlediska globálního snižování emisí?“ Komentuje výhled do budoucna Daniel Urban, statutární ředitel Ocelářské unie.

Cena povolenky má na oceláře dvojí dopad: jednak zdražuje výrobu oceli přímo, protože oceláři již dnes dostávají ročně méně povolenek, než ve skutečnosti potřebují, a pak drahé povolenky zvedají cenu externě nakupované elektřiny, bez níž oceláři nemohou vyrábět. Emise uhlíku jsou přitom inherentní procesu primární výroby oceli ve vysokých pecích, takže v ocelářství není možné ani při nejlepší snaze jednoduše ze dne na den dekarbonizovat.

Pro české ocelářství je v probíhajícím nastavování pravidel 4. obchodovacího období EU ETS (2021–2030) zásadní prosadit na národní úrovni zavedení kompenzací nepřímých nákladů promítnutých v cenách dodávané elektřiny pro energeticky náročná odvětví či zavedení bezplatné alokace povolenek na výrobu elektřiny poskytovaných výměnou za realizaci nízkouhlíkových investic. Ocelářská unie o tom nyní vyjednává s ministerstvy životního prostředí a průmyslu.

Evropské emise CO2 v roce 2017 vzrostly o 1,8 procenta. „EU ETS možná není ideální nástroj snižování emisí, ale přinejmenším už se do něj nainvestovalo tolik politického kapitálu, že změna je nepředstavitelná“, říká Urban a dodává: „problémem EU ETS samozřejmě je, že nepokrývá všechny zdroje emisí a hlavně, že Evropa má na svědomí méně než 10 procent světových emisí CO2, takže cokoliv uděláme nebude mít bohužel žádný zásadní vliv na zmírnění globálního oteplování, resp. změny klimatu. Pro některá odvětví včetně ocelářství není možné emise CO2 dále snižovat bez radikální změny technologií, která na sebe dá ještě nějakou dobu čekat.“

 Ocelářská unie vidí řešení v globálnějším přístupu; cestou do budoucna by například mohlo být uvalení uhlíkového cla na výrobky dovážené do EU ze zemí, které emise CO2 nijak neregulují a nezpoplatňují, a nastavení celkového přístupu k již vyrobeným produktům. Nabízí se třeba střídmější používání jednorázových produktů, přepracování či aspoň recyklace výrobků, které to umožňují, nebo zastavení deforestace mimo EU probíhající kvůli biopalivům. „Musíme více zohlednit emise produkované za celou dobu životnosti produktů a podporovat materiály, které jsou jednoduše znovu použitelné. Proč třeba měříme emise aut z výfuku, ale vůbec nezohledňujeme emise vzniklé při výrobě materiálů a součástek? Například Audi už takto přemýšlí“, dodává Urban.