Raketový růst ceny povolenky z 10 na 40 eur za tunu CO2 v posledních dvou letech představuje pro ocelářství velký problém, protože bezplatná alokace již dnes nepokrývá skutečné emise hutí, a firmy tudíž musí povolenky nakupovat. Situace se bude postupně zhoršovat s tím, že kritická bude druhá polovina 4. fáze EU ETS po roce 2025. Zásadnější propad ceny povolenky nečekáme, protože tomu nenasvědčují tržní fundamenty ani politická očekávání. Naopak, nadcházející revize EU ETS nejspíše přinese zpřísnění celého systému tak, aby lépe odrážel nové, silnější klimatické ambice EU.
Při výrobě jedné tuny oceli vzniknou asi 2 tuny CO2, přičemž hlavním původcem je koks, který se používá jako redukční činidlo vázající uhlík ze železné rudy. Dnes neexistuje žádná jiná technologie výroby oceli ze železné rudy, která by technicky a ekonomicky fungovala na potřebné škále. Možnou cestou je redukce rudy vodíkem, ale kvůli energetické náročnosti její rozšíření nelze čekat do roku 2030. Betonářská ocel, což je standardní výrobek pro stavebnictví, se 12. března v Evropě prodával za cenu 635 EUR/t. Náklady na povolenky bez bezplatné alokace tedy dnes činí 12,5 % prodejní ceny, což může být víc než ziskové rozpětí u podobného komoditního produktu. A to ještě nemluvíme o vyšších nákladech, včetně drahé energie, jimiž je evropský průmysl zatížený, zatímco jeho konkurence ze třetích zemí nikoliv. Ocelářství je globální odvětví. My nemůžeme promítnout klimatické náklady do prodejních cen, protože by se naše ocel stala globálně neschopnou konkurence. Potřebujeme tedy šanci soutěžit na férově nalajnovaném hřišti.
Evropská komise hodlá tento problém vyřešit pomocí uhlíkového poplatku na hranici EU či podobného nástroje. Nevíme ještě, jak přesně bude nástroj vypadat, zda bude opravdu účinný a zároveň kompatibilní s pravidly WTO, či jakým způsobem zajistí globální konkurenceschopnost exportu z EU. Nevíme ani to, jakým způsobem hodlá Komise revidovat EU ETS, jak se vypořádá s odvětvími, která zatím fungují mimo EU ETS, nicméně jsou zdrojem významných emisí, od lokálního vytápění přes zemědělství až po dopravu. Pozitivní nicméně je, že si Komise uvědomuje existenci problému, který je důsledkem její klimatické politiky, a chce jej nějakým způsobem řešit.
V příštích dvou či třech letech se bude rozhodovat o tom, zda si Evropa udrží vlastní průmyslovou základnu. Poptávka po oceli v Evropě samozřejmě nezanikne. Hrozí ale, že ji budou uspokojovat výrobci ze třetích zemí. To by byl neúspěch evropské klimatické politiky, protože ocel musí být pilířem klimatické neutrality i cirkulární ekonomiky.
Daniel Urban, předseda představenstva OU pro časopis Energetika
