Dekarbonizace ocelářství ve světle revize EU ETS a zavedení CBAM

20. 3. 2023 | Dekarbonizace, Novinky

autor: Martina Jandusova/ Průmyslováekologie.cz

V prosinci se evropské instituce dohodly na podobě revize systému obchodování s emisními povolenkami (EU ETS). Na ní navazuje nový mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích EU (CBAM). Evropští oceláři mají obavy, že mechanismus nemusí být v kombinaci s rychlým koncem bezplatné alokace efektivním nástrojem ochrany před neekologickou konkurencí ze třetích zemí.

K revizi EU ETS i CBAMu se na konferenci Obchodování s emisními povolenkami vyjádřil Filip Hájek, manažer ekologie v Ocelářské unii. Ta zastupuje zájmy českých, a několika slovenských, výrobců a zpracovatelů oceli.

Významný ocelářský průmysl

V České republice se ročně vyrobí asi 5 milionu tun surové oceli, ale spotřebuje se 7-8 milionů tun. Jako velmi průmyslová země jsme v první pětce na světě, co se týče spotřeby oceli na hlavu. Do ekologizace provozů české ocelářské firmy investovaly od roku 2010 přes 20 miliard korun. „Nejedná se zdaleka jen o investice na klimatická opatření, ale třeba taky do odprášení a podobně. Chceme samozřejmě splňovat požadavky evropské i české environmentální legislativy a často jdeme dobrovolně i nad jejich rámec.“ vysvětluje Hájek.

S ocelí se obchoduje po celém světě a čeští oceláři jsou tedy vystavení konkurenci ze zemí jako je Turecko či Indie. Globální spotřeba bude dle predikcí nadále růst, a to i kvůli klimatickým řešením, jejichž je ocel nezbytnou součástí, od větrníků po železniční dopravu. „Klíčovou výzvou pro evropské oceláře je udržet si konkurenceschopnost na domácím trhu i ve třetích zemích. Pokud ji ztratíme, bude to znamenat přesun výroby za hranice EU, kde jsou environmentální i sociální dopady mnohdy mnohem horší. Možnost okamžitého nahrazení evropské oceli dovozem ze třetích zemí je vidět už dnes, kdy se v EU odstavily vysoké pece kvůli drahým energiím a okamžitě se zvýšil import do EU. Zdá se ale, že mnozí politici si tuto hrozbu neuvědomují.“ uvádí Hájek. Právě tyto potřebné podmínky se zdají být ohroženy připravovanými změnami v systému EU ETS. I přes dekarbonizační snahy bude revize znamenat pro firmy velké náklady, a tedy ohrožení konkurenceschopnosti. Dopad bude přitom nejcitelnější v regionech, kde ocelářství zaměstnává tisícovky lidí.

Green Deal on Steel

Evropa produkuje asi 7 % globálních emisí skleníkových plynů, evropské ocelářství pak půl procenta. Z hlediska výroby oceli primární cestou má navíc Evropa jednoznačně nejnižší emisní intenzitu. „V EU tedy regulujeme něco, co už je velmi efektivní. Jsme připraveni jít ještě o něco dál, ale to nejde donekonečna. Blížíme se k limitům a každá další tuna CO2 je mnohem dražší,“ komentuje situaci Filip Hájek.

Ocelářství bylo jedním z prvních odvětví v Evropě, které se po vyhlášení Zelené dohody přihlásilo k tomu, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů o 55% a zároveň se do roku 2050 přiblíží uhlíkové neutralitě. To vše i přesto, že technologické možnosti pro eliminaci emisí jsou velmi omezené. „Green Deal on Steel je náš ambiciózní závazek dekarbonizovat. K jeho dosažení ale potřebujeme naplnění řady podmínek od zajištění dostupnosti ocelového šrotu, čisté elektřiny, potažmo vodíku, dostatku času, legislativní předvídatelnosti, až po maximální ochranu konkurenceschopnosti v době největších výdajů na dekarbonizaci. Splnění těchto podmínek nezáleží jen na nás, ale hlavně na politických rozhodnutích,“ uvádí Hájek a doplňuje, že některé významné dekarbonizační projekty již startují, i přes nejistotu v těchto podmínkách.

„Při ceně povolenek okolo 100 eur zkrátka nemáme na vybranou. Příštích pět let rozhodne o budoucnosti energeticky náročného průmyslu v Evropě, ale zatím je to dost rozpačité,“ varuje Hájek a dodává: „Dekarbonizace ocelářství bude spočívat v jeho elektrifikaci. My ale nemáme žádnou jistotu, že budeme mít bezemisní elektřinu v potřebných objemech a za konkurenceschopnou cenu“.

Bezemisní výrobu oceli by do budoucna měla zajistit technologie redukce rudy vodíkem za použití bezemisní elektřiny. Ačkoliv několik hutí již do této technologie investuje, doposud nebyla vyzkoušena v průmyslovém měřítku. „Ještě dlouho nebudeme mít takové objemy vodíku, abychom dokázali eliminovat emise úplně. Neexistuje ani potřebná infrastruktura na jeho výrobu či dovoz. Pokud bychom v českých hutích kompletně přešli na vodíkovou redukci, vzrostla by spotřeba hutí až na 20 TWh elektřiny. To je skoro třetina dnešní spotřeby v ČR a desetinásobek toho, co hutě spotřebují dnes,“ říká Filip Hájek. Mnohem snazší je nasadit technologii elektrické obloukové pece.

Obě české integrované hutě připravují dostupné projekty na významné snížení emisí. „Třinecké železárny zatím zahájily přípravy na náhradu jedné vysoké pece elektrickou obloukovou pecí, kterou spustí okolo roku 2030. Emise pak ve spojení s dalšími opatřeními klesnou více než o polovinu oproti roku 1990“ říká Filip Hájek a pokračuje: „Liberty Ostrava se jako první v Evropě pouští do výstavby hybridních pecí, v nichž je možno kombinovat klasickou cestu výroby oceli se šrotovou cestou, a to až do 100% podílu šrotu ve vsázce. Redukce emisí může dosáhnout až 80 %, což je skvělé číslo.“

Tím, jak se bude celé ocelářství elektrifikovat, bude poptávka po elektřině narůstat. Přitom nejsme jediný sektor, který se na to chystá. Plánované ocelářské projekty do roku 2030 si vyžádají minimálně 170 TWh dodatečné elektřiny ročně. Do 2050 pak bude v EU potřeba asi 400 TWh ročně, hlavně na výrobu vodíku a technologické využití.“ podotýká Hájek.

EU ETS a CBAM

Podle Hájka nedošlo při schvalování finálního kompromisního textu ke zhodnocení reálných dopadů na průmysl. Do roku 2030 bude nutné realizovat mnoho zásadních projektů, což si vyžádá velké investice. „Špatné by bylo, kdybychom za povolenky platit tolik, že některé projekty ani nebude možné realizovat,“ doplňuje Filip Hájek. Oceláři věří, že na dekarbonizační náklady získají spolufinancování z Modernizačního fondu či jiných národních a evropských zdrojů.

Novinky