Ocel je všude. Používá se ve stavebnictví, strojírenství, v autech, lodích a letadlech, v nemocnicích, kuchyních, oděvech i v umění. Bez oceli bychom se dnes nesvezli vlakem a nemohli zlepšit život lidem novým kyčelním kloubem. Oceli se vyrábí desítky a stovky druhů, s chemickým složením, které odpovídá požadovaným pevnostním, mechanickým a jiným vlastnostem. Ocel má mnoho jedinečných vlastností a nabízí i jedinečný bonus: lze ji stoprocentně a neomezeně recyklovat, aniž by se změnily její vlastnosti. Je proto pilířem myšlenky cirkulární ekonomiky.
V České republice má výroba oceli dvousetletou tradici. Centrem výroby oceli je a vždy byly města Ostrava a Třinec v Moravskoslezském kraji. Ocelářství dnes v Česku zaměstnává přibližně dvacet tisíc lidí přímo a další desítky tisíc nepřímo v dodavatelských firmách, službách a jinde.
V Česku se ročně vyrobí asi pět milionů tun surové oceli, a to hlavně v Třineckých železárnách a ArcelorMittal Ostrava, kde se ocel vyrábí tradiční cestou ze železné rudy, šrotu a koksu ve vysokých pecích a kyslíkových konvertorech. Malá část surové oceli vzniká v menších závodech, zpravidla v elektrických obloukových pecích. Řada jiných českých firem vyrábí finální ocelové produkty jako jsou třeba trubky či pásová ocel z domácích či dovezených polotovarů.
Naši oceláři se právem chlubí širokou paletou výrobků od kolejnic, drátů a nejrůznějších typů tyčové oceli (tzv. dlouhé výrobky) až po plechy a pásy různých rozměrů a velikostí včetně svodidel či tlustých plechů pro větrné elektrárny a lodě (tzv. ploché výrobky). O historicky silné pozici českých výrobců svědčí třeba to, že Vítkovice Steel jsou jedním z pouhých dvou výrobců štětovnic v Evropské unii. Že nevíte, co je to štětovnice? Určitě je znáte: jedná se o plochou profilovou ocel bez kterého se neobejde žádná větší stavba.
V Česku se tradičně vyrábí kvalitní ocelové trubky, v nejrůznějších průměrech, nerezové i obyčejné, svařované i bezešvé, které mají uplatnění v řadě aplikací od automobilového průmyslu až po těžbu ropy a plynu. Čeští „trubkaři“ vyrobí asi půl milionu tun trubek ročně.
Ocelářství se v posledních dvaceti letech radikálně změnilo. Jeho ekologická stopa je mnohem mírnější, emise prachu a jiných škodlivin jsou zlomkem hodnot z osmdesátých a devadesátých let. V hutích pracuje mnohem méně lidí, kteří díky automatizaci a moderním technologiím vyrábí stejný objem oceli.
