Co by se stalo, kdyby české ocelárny ročně nerecyklovaly 1,8 milionu tun ocelového šrotu? Spotřeba energie na výrobu oceli by se zvedla o 23 miliard megajoulů. Tolik energie každý rok vytopí tři čtvrtě milionu českých domácností. Anebo je to tolik energie, kolik za rok vyrobí v Česku obnovitelné zdroje, tedy vodní, větrné a solární elektrárny a tepelná čerpadla dohromady.
Protože nejlevnější energie je ta, která se nevyrobí a nespotřebuje, můžeme recyklaci oceli klidně považovat za jeden z nejlevnějších zdrojů energie. Pokud by Česko mělo dovézt zemní plyn, z něhož by se vyrobilo stejné množství energie, utratilo by téměř 4 miliardy korun.
Roztavením a opětovným použitím ocelového šrotu se při výrobě oceli ušetří až 75 procent energie, která by se jinak spotřebovala na výrobu surového železa. Polovina této energie v integrovaných hutích, včetně té třinecké a ostravské, pochází z uhlí. Ve formě koksu slouží jako palivo ve vysokých pecích, kde ale také na sebe váže kyslík z železné rudy, aby z ní vzniklo železo. Nezastupitelnou roli hraje také na aglomeraci při spékání s železnou rudou a vápencem, čímž vzniká část vsázky do vysoké pece.
Zhruba třetinu energie se v procesu výroby oceli spotřebuje ve formě elektřiny, která se buď vyrábí ve vlastní elektrárně anebo nakupuje na trhu. Přibližně 5 procent energie pochází ze zemního plynu.
Recyklace oceli ale nepřináší úsporu energie jen v ocelárně: znamená dobrou zprávu i z hlediska těžby milionů tun surovin a jejich dopravy do huti. Přitom energie vynaložená na těžbu vstupních surovin tvoří až 8 procent celkové energie vložené do výroby oceli.
Na světě se ročně recykluje 425 milionu tun oceli. Díky tomu se ušetří tolik energie, kolik by stačilo jeden měsíc vytápět, chladit a osvětlovat polovinu budov na celém světě.
